Stolní hry jako prostředek poznání a rozvoje osobnosti

Od podzimu loňského roku chodím pravidelně na setkání EduFóra. Jedná se o zajímavou iniciativu, která si klade za cíl seznamovat lidi různých oborů, kteří mají co nabídnout v oblasti vzdělávání. Měla jsem tak možnost seznámit se se začínajícími podnikateli, vysokoškolskými projekty, akcemi drobných firem nebo dobrovolníky, kteří nabízejí zajímavé akce. Jedněmi z takových aktivistů jsou lidé okolo projektu Mise HERO.

Pozvání znělo jasně – přijďte si vyzkoušet stolní hry a poznejte jejich edukační možnosti. Stolní hry mám ráda (bohužel nemám tak velkou rodinu, abych si je mohla hrát podle libosti), takže první popud, proč se této tříhodinové akce zúčastnit, byl kladný. Lidé, kteří se pohybují v okolí EduFóra, jsou mi obecně sympatičtí – prostě proto, že mají nějaké vize a ještě to nevzdali s jejich realizací. To mne jednoduše nabíjí. A nakonec možnost, jak se zase (nejen) na stolní hry podívat z trochu jiného úhlu bylo pro mne, učitelku 1. stupně (ano, i když už 3 roky neučím, stále se k této „nálepce“ hrdě hlásím – 20 let jen tak šmahem nesmažete), výzvou. V neposlední řadě jsem vyrazila i proto, abych zrelaxovala a pobavila se.

Po počátečním hledání místa setkání (ano, adresa samozřejmě byla v pořádku, jen moje orientační schopnosti jsou značně omezené – a to i s použitím moderních technologií jako jsou navigace, online mapy apod.) jsem se usadila v příjemné a moderní místnosti s možností samoobslužného občerstvení. Vzala jsem si vodu a pozorovala cvrkot. Postupně jsem poznávala známé obličeje z různých setkání EduFór. Nakonec se nás sešlo kolem dvaceti. Následovalo představení projektu Mise HERO J. Brédou a program na dnešní večer. Rozdělili jsme se na tři skupinky a hraní mohlo začít.

První hrou byla Bonhanza/Fazole. Jednoduchá karetní hra, kterou mohou hrát i děti, jakmile se naučí porovnávat čísla do 20. Už během prvního kola jsem snadno pochopila pravidla, takže jsem si hru mohla řádně užít skoro od prvních chvil. Procvičili jsme si dovednosti vyjednávání a komunikace. Někdo volil formu výměnného obchodu, někdo dal na dobré slovo a doufal, že vstřícnost bude pak zohledněna při následných jednáních. Hra mi umožnila nahlédnout nejen na povahy mých spoluhráčů, ale také pochopit něco ze svých pohnutek a psychických procesů. A to i díky facilitaci, kterou s námi na konci hry provedla členka Mise HERO, která nás celou hrou provázela. Tento závěrečný rozhovor, který probíhal po ukončení každé ze tří her, mi umožnil formulovat také možnosti, které by mi tato hra dávala, pokud bych se já octla v roli pozorovatele hry a hráči by byli mí žáci například na škole v přírodě:

  • rychlé projevení osobnosti;
  • dovednosti vyjednávání;
  • rychlost myšlení/pochopení pravidel a dovednost přizpůsobit se situaci;
  • dovednost komunikace;
  • udržení pozornosti.

Druhou hrou byli Záchranáři – boj s ohněm. Náročnější stolní hra, kdy jsou hráči převtěleni do rolí hasičů, kteří zachraňují lidi z hořícího domu. Evidentně hra zaujala mnohem víc muže a mladší osazenstvo setkání. Takže asi po 15 minutách hraní této hry jsem věděla, že tady neuspěju – a stala jsem se jen figurkou ve hře, kterou řídí někdo jiný. Navíc náhoda, která výrazně ovlivňovala průběh hry, mne iritovala a brala mi radost ze hry. Vždy, když jsem už měla pocit, že nad ohněm vítězíme, přišel další výbuch a rozhořelo se někde jinde v budově. Zajímavé bylo, že když se blížil konec hry a nám hrozilo, že nám spadne budova na hlavu a uhoříme, chtěla jsem z budovy utéct. Nikdo ze spoluhráčů to nepodpořil, všichni chtěli dohrát do konce a  třeba i uhořet. Vždyť je to jen hra! Jako pozorovatel bych mohla u hráčů odhalit:

  • dovednost týmové spolupráce;
  • schopnost podřídit se týmu, popř. hráči, který na sebe vezme přirozeně vůdčí roli;
  • vůdčí schopnosti jednotlivých hráčů.

Poslední hrou, kterou jsme na setkání stihli poznat byla Dixit. Po mírném rozčarování z předchozí hry byla tato pro mne jako balzám na duši. Zde byla v hlavní roli čistá zábava, hra se slovy, tvořivost a slovní fantazie. Pravidla jsem pochopila okamžitě (jen s tím bodováním jsme si trochu nebyli jisti) a opravdu jsem se báječně bavila – uvolnila jsem se (nešlo o život ani o peníze), užívala jsem si hraní se slovy a kochala jsem se krásnými obrázky na kartách. I když na obalu ke hře byl doporučený věk hráčů od 7 let (karty jsou pouze obrázkové), troufla bych si ji předložit dětem tak od 3. – 4. třídy – zdálo se mi, že je třeba mít víc rozvinutou slovní zásobu a tvořivé vyjadřování. Hra mi o mně a ostatních spoluhráčích ukázala:

  • jak jsme na tom s fantazií a slovní zásobou;
  • jak dokážeme zapojit fantazii a prezentovat své pocity z obrázků;
  • jak se zvládneme vcítit do vnímání ostatních;
  • jak se umíme uvolnit.

I když nebyly všechny hry podle mého gusta, byl pro mne tento večer velmi příjemný a přínosný. Poznala jsem blíž několik velmi zajímavých lidí, měla jsem možnost nahlédnout na stolní hry zase z jiného úhlu a kdo ví, třeba jednou tyto poznatky použiju ve své třídě.

PS: Pokud vás Mise HERO zaujala, projekt stále hledá spolupracovníky. Stačí podívat se na jejich webové stránky.