Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

To mě radši vyhoďte!

Dlouho jsem přemýšlela, o čem by měl být tento příspěvek. O PEPOUŠovi, který se pomalu ale jistě stává pojmem a mě to nesmírně těší? O tom, jak málo stačí, aby člověk zahodil 21 let zkušeností a šel „o dům dál“?

Ne, tento příspěvek bude jedním velkým poděkováním křižovatkám osudu (a snad i nenápadnou radou pro unavené učitele z 1. stupně).

Vždycky jsem měla pocit, že si nemohu v žádném případě rozumět s malými dětmi (rozuměj dětmi mladšími než 8 let – a i to je „na hraně“). Nejsem mazlivý typ, nemám příjemný pocit, když mi někdo „leze do bubliny“. Také jsem netušila, co s takovými „hloupoučkými“ dětičkami budu vlastně dělat. Při představě, že utírám nějakému prvňáčkovi zadek jsem měla před očima rudo.

Přiznávám, jsem spíš „velitel“ a „vůdce“, než „kvočna“, která roztahuje svá křídla a ochraňuje svá kuřátka. Mám ráda, když práce plyne ve svižném tempu, vítám aktivitu dětí a jsem nadšena, když někdo přijde s nějakou zajímavostí. Co ale mohu čekat od vykulených prvňáčků, kteří mají hlásky jak uskřípnuté myšky?

Dovedu si poradit s hrubiánem (prostě ho přeřvu ze vzdálenosti několika centimetrů), mám hlavu plnou nápadů, jak donutit jedince neflákat práci, popř. jak mu to pěkně osladit, když už něco odflákl. Jak mám ale reagovat na plačící holčičku, která odmítá vstoupit do třídy?

„Jestli mi chcete dát prvňáky, to mě radši vyhoďte!“ pronesla jsem asi před čtyřmi lety. Pak jsem ještě absolvovala školení matematiky v 1. ročníku a měla jsem naprosto jasno – na tohle já nejsem, to by někdo nemusel přežít ve zdraví!

Ani ne za rok a půl bylo všechno jinak a já byla postavena před dilema:

  • trvat na třídě, kde byla paní učitelka velmi oblíbená a rodiče žádali, aby „si ji směli ponechat“;
  • vzít si třídu, která se nápadně podobala té, kterou jsem právě předávala na 2. stupeň;
  • zkusit 1. třídu.

Jsme ve druhé třídě a já to vidím úplně jinak.

Přiznám se, že jsem se během prvního pololetí v 1. třídě musela ovládat, abych „nerozehrála všechen svůj učitelský šarm“. Nějak jsme to asi zvládli, protože děti šťastně vstoupily v září do druhého ročníku. Výuka už opět běží jako na drátkách, mnohdy překvapujeme sami sebe. Aktivita je sice trochu jiná, než na jakou jsem byla zvyklá, ale není o nic méně chvályhodná.

Chtěla bych tímto příspěvkem alespoň virtuálně poděkovat mým dětem, že mi dodaly zase impulzy, abych se nezastavila na místě a dál na sobě pracovala. Také musím poděkovat „svým rodičům“, že mi vrátili víru ve spolupráci mezi školou a rodinou (opravdu existují rodiče, kteří se zajímají o vzdělávání svých dětí a jsou ochotni pro to i něco udělat). A na konec musím poděkovat svým kolegyním (ony jistě budou vědět, že je to PRÁVĚ o nich), že mne vedly cestou vstřícnosti a pomoci (kdykoli a kdekoli), a že na mne pohlížely s pochopením, když jsem za nimi opakovaně přibíhala s nějakým „fakt vynikajícím nápadem“. Děkuji.

PS: Vyhazovat mě nemuseli, odcházím sama.


    nikdo zatím nehodnotil

5 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    "...málo stačí, aby člověk zahodil 21 let zkušeností a šel „o dům dál"...."
    Moc ráda bych Ti Pavlo popřála hodně štěstí v Tvé další cestě a také Ti chci poděkovat za Pepouše, že je, že jsi.

  2. avatar

    já doufám, že ti Pepoušovská studnice vydrží na dlouho :) Hodně štěstí :)

  3. avatar

    Pavlo, přeji Ti hodně chuti, štěstí, síly a spoustu dobrých nápadů (o které u Tebe není nouze) v další práci :-)
    PS: pro mě je osobně Pepouš velký pojem :-D

  4. avatar

    Díky, Pavlo, za všechno co pro všechny děláš :-)
    Lenka

  5. avatar

    Pavlo, ještě dlouho takové pracovní nadšení ve všech směrech, ať už budeš v jakémkoliv ročníku s jakýmikoliv dětmi.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.