U rádia

Včera jsme měli se synkem povídavou, takže jsme semleli, co se dalo. To by člověk nevěřil, jaké hluboké filozofické myšlenky se dají vyplodit mezi 23. a 24. hodinou v polovině týdne!

Díky tomu povídání jsem si vzpomněla na úsměvnou situaci, kterou jsem zažila o prázdninách…

Ráda usínám s poslechem rádia. Proto jsem si koupila radiobudík, který se po hodině poslechu sám vypne. Úžasná vymoženost!

Poslouchala jsem kolem půlnoci velmi zajímavý rozhovor moderátora a dvou pánů (omlouvám se, že si nepamatuji jejich jména), kteří se však zcela jistě pohybovali v oblasti školství. Troufám si říct, že jeden byl politickým činitelem, druhý snad ředitelem nebo rektorem.

Nedalo se usnout, protože mluvili k věci a mně přímo z duše. Hodnotili školskou reformu, otřeli se o rámcové vzdělávací programy, probrali prestiž učitelského povolání, vzdělávání budoucích pedagogů včetně dálkového studia… Navíc – kromě toho, že komentovali a kritizovali, tak měli velmi konkrétní návrhy řešení některých zapeklitých situací našeho školství.

Spokojeně jsem si pokyvovala a říkala si: „Konečně, to někdo vidí bez příkraz. Konečně s tím někdo něco udělá. Jejda, kdyby udělali alespoň polovinu toho, co tady navrhují. Konečně se začíná něco hýbat…“

Proč to je úsměvná historka? Protože v závěru jiný moderátor konstatoval, že jsem si vyslechla reprízu rozhovoru těchto pánů z roku 2006!!!!

Konečně se začíná něco dít! 😀