Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Vám taky „Dobrý den“

Je to prosté… Potkáte souseda/sousedku, minimálně na sebe mrknete jedním očkem, zamumláte „drýden“ a pokračujete v chůzi. Také Vás ale naštve, když někdo neodpoví?

Teď nemluvím o těch, kteří – s trochou ohleduplnosti – zřejmě nezaregistrují Váš pozdrav. Mluvím o těch, kteří se na Vás zcela jasně podívají a … a nic. A nejvíc mě může čert vzít, když se jedná o muže (z mého ženského pohledu). Co pak následuje? Začnu si nadávat, že pořád opakuji tutéž chybu: nepočkám si, až mne muž pozdraví první, ale vstřícně začínám jako první. A pak to mám – dobře mi tak!

PE12494Zcela jasně si vybavuji příhodu…

Chodila jsem ještě na základku, asi tak do 6. – 7. třídy. Sedím si na schodech u nás v baráku a kolem mě prochází sousedka (shodou okolností paní učitelka na střední škole). Ani nevím, co jsem dělala. Vím jen, že jsem paní J. nepozdravila, když kolem mě procházela (že bych si jí nevšimla bylo nemožné, protože jsem jí musela uhýbat, aby mohla projít). Paní J. se zarazila na schodě, otočila se na mě a se zvýšeným hlasem mi bylo „připomenuto“, že zdravit je slušnost, že mám povinnost zdravit starší osobu, notabene když je to sousedka, s jejíž dcerou kamarádím. Koukala jsem jak vrána s otevřenou pusou a nezmohla jsem se ani na slovo. Dokázala bych to dnes já?

Důsledek? Paní J. jsem zdravila třeba i pětkrát denně (záleželo na tom, jak často jsme se potkaly). A zřejmě mi to zdravení už zůstalo. 

PS: Omlouvám se všem, kterým jsem nedopověděla na pozdrav, protože se mi hlavou honily úplně jiné myšlenky :-)


    hodnotili 2 uživatelé

7 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Já jsem byla nedávno v malinkatém obchůdku. Zrovna jsem platila u pokladny, když dovnitř vešel kluk, tak kolem dvaceti let. Nepozdravil. Paní prodavačka na něj vesele, ale výrazně :-D: „Dobrý den mladý muži“. Kluk se začervenal, pozdravil a prodavačka si ho ještě vychutnávala: „Už jsem si myslela, že nás ani nepozdravíte“. Kluk se začal červenat ještě víc a strašně se omlouval. No myslím, že teď už zdravit bude všude :-). Ale já jsem se zarazila – myslela jsem, že takhle „poznamenáni“ jsme jen my, učitelé. :-D

  2. avatar

    Jsem srabík, takže obdivuji lidi, kteří i v dnešní době mají dostatek sil, aby si vymohli byť jen pozdrav. Znám naopak případ, kdy paní upozornila, že by bylo slušné pozdravit a byla partičkou výrostků (včetně dívek) poslána nejen do patřičných mezí, ale ještě si vyslechla nejedno nepříjemné oslovení. :-(

  3. avatar

    Stalo se mi to v pondělí, když jsem ráno na zastávce zastihl dva malé školáky, kteří se tu s taškou na zádech schovávali před slabým deštěm. Samozřejmě mně znají, na vesnici se znají všichni. Když jsem byl v jejich věku, jezdil jsem za babičkou a dědou na prázdniny z velkého města. A první co mi babička pokaždé vštěpovala: "Nezapomeň každého koho potkáš pozdravit! To je tady zvykem a já bych se za tebe styděla." Divil jsem se tomu, protože doma ve městě jsme zdravili sotva tak sousedy z našeho domu. Zpočátku mi to vadilo a nemohl jsem si zvyknout a občas jsem někoho pozdravit zapomněl. Když si toho babička všimla, hned jsem to schytal… To všechno mi blesklo hlavou, když jsem se ráno sešel na zastávce s dvojicí chlapců, kteří mně nepozdravili. Nejdříve jsem to chtěl přejít, ale pak jsem si uvědomil, že jsem asi ve věku své babičky, která mě této základní slušnosti kdysi naučila. A tak ze mne vypadlo: "Tak u nás se na vesnici už nezdraví?" Reakce byla okamžitá. Oba kluci hlasitě pozdravili. Pochválil jsem je, ale zároveň v duchu i sám sebe, že jsem se dokázal ozvat a klukům se důrazně připomenul. Učitel se ve mně nezapře. I když už jsem několik let v důchodu…

  4. avatar

    Děkuji za krásnou příhodu. Možná, že velké město, ve kterém žiju celý život, příliš nahrává anonymitě a hrubému chování. Proto jsou zde lidé spíš obezřetnější a bojí se připomenout (nejen) mladým, co je to slušné chování.
    Děkuji, že mohu doufat, že to není všude stejné :-)

  5. avatar

    Když jsem se přistěhovala do vesnice, ve které teď bydlím, byla jsem (mile) překvapena, že mě zdraví všichni, včetně teenagerů!!!!!! Poprvé jsem byla v šoku, teď už jsem si zvykla :-D A to jsme celkem velká vesnice, ale asi je to tady takhle zvykem a tradice se udržela :-)

  6. avatar

    To já musím přidat svou zkušenost z úplně opačné strany.Podobně jako asi většina lidí mi naši vždy vštěpovali zdravení(navíc moje máma je učitelka,takže to u nás platí dvojnásob).Radši vždy pozdravím 2x,než abych nepozdravil vůbec.Mnohokrát se mi cestou ze školy stalo,že mne nepozdravil dospělý(my mladší ty starší upozornit nemůžeme,nebylo by to od nás slušné :-) ).Vrcholem pak bylo,když mě nepozdravila ředitelka místní školy a školky.Myslím,že jsem to řekl dostatečně nahlas :(

  7. avatar

    Děkuji, Ondřeji, za Vaši připomínku. I já si vybavuji několik rozhovorů se svými žáčky na 1. stupni, jak se mají zachovat, když ta paní učitelka na chodbě neodpoví a neodpoví. Kolikrát je třeba pozdravit, abychom si mohli říct: "To už stačilo, nebudu tu za ...?" A vsaďme se, že když zrovna trpělivost přeteče a dítě jednou nepozdraví, kolegyně bude v tu chvíli pozorná a ... žáček bude za nevychovance. Takže se zdá, že je to jen a jen na každém z nás, jak a kdy budeme zdravit a odpovídat. Pěkný den.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.